Historie archivu
Archiv Pražského hradu při Kanceláři prezidenta republiky vznikl v roce 1920. Jeho počátky jsou spjaty s mírovými dohodami po skončení I. světové války a rozpadem rakousko-uherského mocnářství. Základ archivních fondů tvoří materiály z tzv. archivní a spisové rozluky mezi Republikou československou a Republikou rakouskou, ukončené roku 1923. Díky ní se zpět do českých archivů dostaly písemné památky a dokumenty, potřebné nejen pro fungování a chod nového státu, ale i archiválie mající trvalou historickou a heuristickou hodnotu.
Období 1920-1945
Archiv Pražského hradu při Kanceláři prezidenta republiky vznikl v roce 1920. Jeho počátky jsou spjaty s mírovými dohodami po skončení I. světové války a rozpadem rakousko-uherského mocnářství. Vedle Archivu na PH (APH) byly v Republice československé (RČS) ve zhruba stejné době zřízeny ještě Archiv ministerstva vnitra (1919), Státní archiv zemědělský (1919), Archiv Národního shromáždění (1920), Archiv ministerstva zahraničních věcí a Archiv ministerstva národní obrany (1920).
APH si pak dík šťastné konstelaci osobnostní i politické vydobyl ve 20. a 30. letech pozici „rodinného stříbra“ nového československého archivnictví.
Prvním hradním archivářem se stal dr. Jan Morávek, zastánce podřízenosti archivní sítě nového státu ministerstvu školství a národní osvěty (MŠANO) a podporovatel založení jednoho ústředního Národního archivu československého.
Dr. Jan Morávek se podílel na vyhledání, rozdělení a vrácení spisů, uložených v císařských archivech ve Vídni, zpět do Prahy. Tato tzv. archivní a spisová rozluka mezi Republikou československou a Republikou rakouskou byla ukončena roku 1923. Díky ní se zpět do českých archivů dostaly písemné památky a dokumenty, potřebné nejen pro fungování a chod nového státu, ale i archiválie mající trvalou historickou a heuristickou hodnotu.
Pro rozrůstající se fondy APH se našlo umístění v klenutých prostorách jižního křídla Nového paláce Pražského hradu, na úrovni budoucích Plečnikových Jižních zahrad.
V těchto klenutých místnostech byly uloženy registratury úřadů již v druhé polovině 17.století. Kromě památek dovezených z Vídně však sem postupně byly soustřeďovány i sbírky písemností, „archivy“ úřadů působících před vznikem nového státu. Jednalo se zvláště o písemnosti Dvorského stavebního úřadu (Hofbauamt), Zámecké inspekce (Schloss-Inspection, do r.1860) a Zámeckého hejtmanství (Schloss-Hauptmannschaft, od roku 1860-1918).
Současně s pořádání fondů a sbírek převzatých z Hradu i rakouských archivů začala být budována příruční knihovna (od 1921), shromaždována byla sbírka grafiky, novinových výstřižků, excerpt z cizích archivů (Švédsko, Rakousko) a plakátů ke kulturním událostem na Hradě. Pravidelně byla situace na pracovišti dokumentována fotograficky, i zakládána v písemné podobě ve spisech (v registratuře pracoviště).
Archiv využívalo značné množství badatelů z českých i zahraničních pracovišť. Sbírky a fondy velmi intenzivně navštěvovala československá ministerstva (zvláště MŠANO) i Kancelář prezidenta RČS, které byla po vzniku nového státu svěřena péče o historický hradní celek ( v rámci Stavební správy)
Archiv se osobou svého vedoucího podílel na přípravě archivního zákona RČS, jehož první osnova byla zpracována již koncem roku 1923, avšak pro nejasnostni mezirezortní nebyl do sklonku 1. republiky přijat.Významného ocenění se hradnímu archivu dostalo přizváním do expozice Výstavy soudobé kultury v Brně (1928).
Pilnou práci badatelskou i organizační přerušila v Archivu PH okupace RČS v březnu 1939, a zvláště v pozdějších letech války. Referát pro archivy, zřízený při úřadu říšského protektora, sice neprovedl na hradních archivářích represivní akce jako v případě některých ostatních pracovišť, zdejšího archivu se ovšem dotkla nově prováděná Říšská spisová a archivní rozluka. Na jejím základě byly postupně od roku 1940 odesílány do Vídně, s odůvodněním „ původní provenience“ některé archiválie, vztahující se jak k odtrženému pohraniční, tak i dílčí části fondů z archivní rozluky z roku 1920.
K těmto poměrně neodborným zásahům menšího rozsahu pak od roku 1941 přistoupily i restrikce rasového charakteru, když byl do badatelny z nařízení říšského protektora zakázán přístup osobám neárijského původu.